na Blog.cz

Tohle jsem nedávno napsala, a doteď mi to přijde docela vystihující moje pocity, sepsané do nějaké "představitelné" formy.

Jaký je pocit, být uvězněná ve vlastním těle? Představte si vězení z mříží bez vstupních dveří. Uvnitř jste jen sám / sama. Okolo jsou vaši známí, přátelé i nepřátelé. Můžete se uvnitř mříží volně pohybovat, ovšem nemůžete udělat to, po čem ze srdce toužíte. Jde to udělat, ale pokud to zkusíte, většina přátel se k vám obrátí zády a nepřátelé začnou nadávat a obtěžovat. Je tu sice malý, tmavý koutek, kde vás ostatní nevidí, když budete potichu, ale to není to, co potřebujete.

Je tu ovšem i východ. Jediný. Čtvercový otvor ve stropě připomínající široký komín. Je uvnitř porostlý trním a vejde se do něj přesně jedna osoba. Nahoře je pár lidí, kteří vám mohou pomoci ven, prolézt trním však musíte za každou cenu, pokud chcete ven.

U sebe máte jakési drogy, dočasně stimulující psychickou bolest a starosti, a velký nůž. Trní ve východu je živá rostlina a proto se za čas rozroste po cele a každou chvíli na něj narážíte. Je teď na vás, kterou cestou se vydáte.

Tento stav je sice jen v mysli, ale je možným obrazovým znázorněním určitých psychických stavů. Odmala vaše mysl není ještě tak vnímavá, aby si tohoto stavu všimla. Postupem času však budete více a více narážet na mříže okolo a smějící se obličeje za nimi.

Vydržíte ten nátlak, budete se přetvařovat a dělat, že jste v pořádku, nic vám nechybí a chcete to tak nechat? Jak dlouho vám tento stav vydrží? Máte-li silnou vůli a spokojíte-li se s tímto životem, budiž.

Pravděpodobně se ale stane, že to jednoho dne budete přestávat zvládat. Nejsnažší a zdánlivě nejlepší bude vytáhnout lahvičku s těmi zvláštními pilulkami, které vás, alespoň na chvíli, zbaví trápení. Pokud vás to nepohltí a nezačnete je nekontrolovaně konzumovat, brzy zjistíte, že to není ta nejlepší cesta.

Při pohledu na trním porostlou celu a dlouhý porostlý výlez se vám ve stavu naprostého zoufalství možná bude zdát jednodušší vytáhnout nůž a ukončit to navždy. Avšak pravděpodobně budete chtít bojovat o "téměř plnohodnotný život".

Ke svobodě vede jediná cesta. Nahoře je naštěstí těch pár hodných lidí, kteří vám hodí na pomoc provaz. Nyní už musíte sami. Dlouho budete šplhat trnitým výlezem, a možná úplně ztratíte přátelství těch, kteří (by) se k vám obraceli zády. Ale nahoře je svoboda! Od této chvíle můžete začít žít tak, jak jste měli (a chtěli) již ze začátku. Ovšem žádné malé dítě, neuvědomujíc si sebe ani okolí, nemůže na to, že "spadlo do této díry".

Tímto všem "vězňům" přeji co nejméně trní v cestě a co nejvíce lidí podávajících pomocnou ruku. Annia.