Tak jsem zpět z Motola, po OP a mohla bych vám povídat a povídat o
tom, jak to tam probíhá... A víte co, já to pro vás udělám! :-) Tento
text se hodí hlavně pro TS lidi a nejspíš je jedním z posledních větších
počinů na tomto blogu.
Upozornění:
Tento text popisuje operaci a pobyt v nemocnici. Může vás odradit od
operace, pokud se na nějakou chystáte, vyděsit vás či znechutit. Tento
text čtete jen na vlastní nebezpečí!!!
Den první: Vyprázdněná
V
den odjezdu do nemocnice jsem vstávala hodně brzy (po 3. hodině),
protože mě tam chtěli už o půl deváté a je to moooc daleko. S taškou mi
naštěstí pomohli naši autem, protože bych tu děsivou váhu horkotěžko až
na nádraží táhla.
Cesta v poho, jako každá jiná do Prahy, v Motole jsem už naštěstí nezabloudila, A 1, pak C -2... Jasně :-D
Dovlekla
jsem svoji obří tašku na lůžkové oddělení, kde mi řekli, ať chvilku
počkám na chodbě (s ostatními, kteří měli být přijati). Líbila se mi tam
parta Bílých plášťů (čtěte Velká vizita :-) ), procházejících jeden
pokoj po druhém jak komando S.W.A.T. (dobře, pomaleji :-) ).
Potom
mi přidělili pokoj, kde už byly dvě starší paní, které ale během
odpoledne odešly. Byly příjemné, zvlášť ta starší, která mi řekla co a
jak (jelikož jsem v nemocnici už asi 10 let nebyla). :-)
Poté,
co jsem se "ubytovala", se postupně obyvatelstvo pokoje změnilo na
mladší, i když stále starší, než já, hihi. :-) Později jsem zjistila, že
obě řešily stejný problém jako já.
Jednu z nich jsem potkala
už u indikace, a už tehdy jsem tušila to, co se potvrdilo (ale co není
100%, jako by nebylo...). Ale psst, je to takový můj skrytý talent,
poznávat lidi co se mnou mají něco společného... ;-)
Poté,
co jsme se tak nějak "utábořily" a trochu pokecaly, mi sestra (ne moje,
ale zdravotní ;-) ) přinesla Fortrans (který jsem jí předtím dala spolu
s dilatátorem). Je to takový zvláštní prášek, který přemění vodu na
hnusnou vodu, která způsobuje průjem. Prý to je ale potřeba. Tak jsem ji
chtě nechtě (spíš nechtě), postupně pila (4 litry až do pozdního
odpoledne... no jo, 4 litry jablečného džusu bych klidně vypila za
dopoledne ;-) ).
Jsem docela ráda, že tam byla ta "kolegyně",
se kterou jsme si povídaly, jelikož ona byla už "dál v postupu", tak
jsem sbírala informace (spíš zajímavosti, než podstatné věci). Tímto ji
pozdravuji (jestli náhodou na můj článek narazila). ;-)
Řeknu
vám, pocit z "hnusné vody" je asi tak stejně hnusný, jako ta voda. No
ale překonala jsem to (a to jsem nesměla celou dobu jíst!). Pak jsem se
ptala, jestli můžu pít (čaj, mimochodem, ze začátku mi ten nemocniční
čaj nepřipadal vůbec hnusný, to až ke konci), a jedna sestra mi říkala,
že nesmím vůbec pít, pak doktor říkal, že pít můžu, tak do čtyř do rána,
jelikož tekutiny projdou trávícím systémem za cca. 3 hodiny. No teď si
vyber... Doktor je vzdělanější, tak jsem si skleničku dala. :-)
Poznatky:
- je dobré být na pokoji s lidmi, se kterými si rozumíte
- Fortrans mění vodu na hnusnou vodu, která způsobuje průjem :-D
- personál v Motole často ani neví, co se má a co ne, každý tvrdí něco jiného
- tekutiny projdou trávícím systémem za cca. 3 hodiny (zajímavé, jídlu to prý trvá 2 dny)
Den druhý: Operace OP
(a už nebudu nikomu vysvětlovat, co ta zkratka OP znamená!! :-D)
Ráno
jsme ještě chvíli povídaly (a asi jsem dostala nějaké léky, to už jsou
zapomenuté detaily...), než nám oznámili, že nás budou operovat jednu po
druhé, tak jak ležíme (jo jo, prostě jako na běžícím pásu, prostě Motol
:-D). Já ležela uprostřed, a ta kolegyně, která se mi z těch dvou víc
zalíbila (ehm, ale jinak jsem na kluky! :-D), šla jako poslední. To mi
vyhovovalo, nerada jsem první. ;-)
Já, protože jsem pak měla
jít na J.I.P., jsem si musela sbalit věci (hygienické potřeby, mobil,
atd.) a ostatní věci si nechat zamknout v šatně na oddělení (kde
vydržely až do předposledního dne pobytu, mimochodem).
Byl to
zvláštní pocit. Obava, očekávání, cesta do neznáma, ... Když jdete na
první operaci v životě, ještě aby to zvláštní nebylo. ;-)
Když
si pro mě přišli, nezmocnila se mě žádná panika nebo tak něco. Chtěla
jsem to, tak jsem musela... Odvezli si mě i s postelí.
(Taková jezdící postel je celkem zajímavá věc a v nemocnicích užitečná. Ale třeba u nás doma by se nikam nevešla.) :-)
Odvezli
mě až na sál, jen jsem musela chvilku počkat na chodbě, než odjede
postel s předchozí kolegyní (no jo, jako když se křižují vlaky... :-) ).
Zvláštní bylo, že si mi zdálo, že má otevřené oči. Že by se už vzbudila? Hmm, asi halucinace. :-D
Na
sále byla dost zima (já jsem na ty teploty dost citlivá, takže tohle
bylo první, čeho jsem si všimla). Později mi kamarádka (no, kdybychom v
té nemocnici byly déle, určitě by z nás kamarádky byly ;-) ) řekla, že
to je možná proto, aby se tam tolik nemnožily bakterie (což je asi fakt,
já bych se v takové zimě asi taky nechtěla množit :-D)
Poté,
co jsem si sama přelezla z postele na operační lehátko, jsem jim
oznámila, že tam mají chladno. Lékař prý na to, že jim tam fouká studený
vzduch. Spíš by měl říct proč, jako by ho nenapadlo, že mi to přijde
krajně divné, pracovat v takové zimě. :-D
Hned jak
jsem si přelezla, začali mi dávat na tělo různé snímače, přivázali mě
nějakými popruhy k lehátku (hej, vždyť bych vám neutekla, jak taky, když
budu spát!) a píchli mi do žíly kapačku (to byla naštěstí jediná
bolest, kterou jsem při operaci cítila).
Pak mi
anestezioložka (taková celkem solidně a inteligentně vystupující
lékařka, která u nás v pokoji byla už první den) řekla, že mě teď dá
narkózu (takže budu spinkat, hmm, třeba se mi bude něco hezkého zdát :-)
). Mimochodem, ona nám v ten první den řekla, že při operaci budeme mít
v puse dýchací trubici, napojenou na dýchací přístroj, protože člověk
při narkóze sám nedýchá (proboha, fakt jo? Co když se udusím!! :-o ).
Tak mi dala před obličej (ne na pusu, ale asi 5 cm před) takovou dýchací
masku či co, pustila mi asi něco do žíly, a řekla, že do půl minuty
budu spát. To bylo to poslední, co jsem slyšela, ve skutečnosti jsem
spala asi tak za 5 sekund (nojo, celá já). :-D
Na J.I.P. (ještě ten samý den)
Pomalu
jsem se začala probouzet z umělého spánku (ještě pomaleji, než ráno do
školy, a nic se mi nezdálo nebo si to nepamatuji - typické... :-D), a
první co jsem říkala (co si pamatuji) bylo:
Zzzima...
Zzzzimaaaa!! ...
...
ano, já si myslela, že mi ta teplota na operačním sále moc svědčit
nebude. Dost jsem se klepala, celá třásla zimou, a potom mi kámoška,
která šla po mně, řekla, že když se mnou projížděli kolem ní, že jsem se
hrozně třásla zimou. Zajímavé, já to dovedu, i když spím! :-)
Tak mi dali druhou deku, abych se zahřála. Zima pak postupně ustoupila a dala prostor pooperační bolesti.
Opiové
injekce proti bolesti jsou báječný vynález. Bez nich nevím nevím,
jestli bych tu bolest vydržela. (Později, několik dní po operaci, jsem
je chtěla čím dál častěji... Asi vědí, proč je dávají jen jednou za 8
hodin. Jo jo, opium... :-D
Tak to bylo druhé, na co si z
J.I.P. pamatuji, jinak jsou tam docela starostlivé sestřičky, tedy
určitě pečlivější a příjemnější, než tam dole na lůžkovém oddělení. :-)
Jinak jsem jen ležela, ležela, a hlavně asi spala (protože si nepamatuji, že bych tam dělala něco jiného zajímavého).
Byla
jsem napojená na ty jejich přístroje, a každou chvilku tam chodily
sestřičky a něco nastavovaly. A ono to furt pípalo (teda ne pořád, ale
tak jednou za 10 - 30 minut, ale hlavně v noci to rušilo). Samozřejmě
jsem ležela jen na zádech, jinak to nešlo, a časem mě z toho začalo
bolet v kříži a taky pravá pata (otlačená, ale proč jen pravá, to je mi
naprostá záhada).
Ani v noci jsem se tedy pořádně nevyspala
(popravdě, to ani jednu noc, co jsem tam byla, hlavně kvůli bolestem), i
když moje oblíbené opiové injekce mají i uklidňující/uspávací účinek.
Ale jen asi na 3 - 5 hodin. :-/
Poznatky:
- už (doufám) víte, co znamená OP! :-D
- jízda na posteli (vleže) je zajímavá (pokud s vámi nikde nenarazí) :)
- na operačním sále byla zima a to jako že dost velká (cca. tak 15°C, ale když nemáte nic na sobě...), možná je to opatření proti množení bakterií
- při operaci vás vázají na lehátko. Asi kdybyste se vzbudili a chtěli jim fouknout... :-D
- jsem docela spavá, stihla jsem to za cca. šestinu limitu! :-D
- dokážu se klepat zimou i ve spánku! :-)
- na sále můžete docela solidně prochladnout (jen o tom tolik nevíte)
- opiové injekce jsou fajnová věc. Během několika desítek minut uleví od bolesti, uklidní a trochu uspí. Jsou ale prý (a myslím, že bych to mohla potvrdit) návykové
- na J.I.P. jsou příjemnější sestřičky, ale furt tam něco pípá :-D
- musíte ležet celou dobu na zádech, z čehož bolí záda a pata (paty), nebo i jiné části těla
- v noc spíte jen o něco víc než ve dne
Den třetí: Pryč z J.I.P.
Druhý
den pobytu na J.I.P. probíhal podobně jako ten první (snad), jen jsem
ho víc vnímala. I přesto ale nevím o žádné události, kterou bych tu
mohla "vypíchnout". Vlastně jo, byla u mě rehabilitační sestra, která mi
pomáhala trochu se po té operaci rozhýbat. Byla moc hodná, a vypadalo
to, že to fakt umí.
Překvapilo mě, že už následující den po operaci jsem dostala snídani, i oběd. Myslela jsem, že pár dní jíst nebudu. :-D
No, stejně jsem jim toho moc nesnědla. Nebyla chuť, spíš pocit plnosti. Ale celkem mi to i chutnalo, relativně.
Odpoledne
mi oznámili, že mě přestěhují zpět na pokoj, z čímž jsem souhlasila
(jak jinak, ale zpětně můžu říct, že na J.I.P. bylo líp).
Tak jsem zase jela s postýlkou, tentokrát i výtahem, a přelézala na lůžkovém oddělení na jinou postel.
Jinak,
od operace jsem měla zavedenou cévku se sáčkem na moč, nějaký drén
(nádobku, do které mi tekla krev, později jsem se dozvěděla, že je to
kvůli tomu, aby to tolik neotékalo), a samozřejmě dilatátor. Naštěstí mi
tohle všechno zaváděli v narkóze, takže jsem přišla o nějakou tu
bolest. :)
"Spolubydlící" už na mě na pokoji obě čekaly
(nebyly ani na J.I.P.), tak jsme se pozdravily, a pokecaly, i když ne
tolik, protože se nám (aspoň mě) chtělo spát, jak jsem byla po OP
vyčerpaná.
Poznatky:
- po operaci jste unavení, bolí to a často spíte (nečekaně :-D)
- jídlo dávají již následující den po OP
- drén je krev, která je obváděna trubičkou z rány, aby rána tolik neotékala
- hadičky a další věci zavádějí v narkóze
Den čtvrtý, pátý, šestý: Pobyt v (nemocničním) ústavu
(aneb nechce se mi vypisovat každý den zvlášť)
Dva
dny po OP a já především ležela a ležela a spala a bolelo mě kde co.
Hlavně záda (a pata) od ležení, a samozřejmě rána po OP. Taky mi
převázali obvazy, ale stejně jsem neviděla, jak to tam dole vypadá.
Jinak se nic zajímavého nedělo.
Další den už mě
začalo štvát to velké válcovité tam dole, sestřička na J.I.P. to
vystihla dobře: že jsem jak "naražená na kůl". :-) Takže jsem si
myslela, že mi to už vyndají. Nevyndali. :-(
Zato mi vyndali
ten drén. Sestřička mi rozvázala část obvazů, odstřihla steh, kde
hadička vycházela z kůže. Pak mi řekla, ať se nadechnu a pomalu
vydechuju. A při tom vydechování mi ji vytáhla. Nebylo to nějak extra
bolestivé, ale cítila jsem, jak mi pod kůží jede aspoň 10 cm, než
vyklouzla ven. No, aspoň něco je venku.
Taky jsem trochu
chodila, s podporou rehabilitační sestry, která je hodná a musím říct,
že to fakt umí. Věřte nebo ne, ale po operaci a několika dnech ležení si
stoupnout znamená, že se vám zamotá hlava, udělá nevolno, případně vám
začne pískat v uších a "zatmí" se vám před očima (podobně jako když jste
hodně pod vlivem alkoholu, až na to pískání), alespoň já to tak měla.
Taky jsem si ještě nemohla sednout, proto jsem byla ráda, že mě vedla
zrovna ona.
Mimochodem, dnes taky odešly moje dvě spolubydlící
po operacích (lehčího typu) už domů. Takže jsem na pokoji zůstala sama
(a vůbec mě to netrápilo, sice mi sousedky vyhovovaly, ale lepší být
sama, než aby ke mě dali někoho, kdo by mi nevyhovoval).
Den šestý už tlak dole byl děsivý a já to chtěla mít konečně venku. Ráno mi to přislíbil doktor, no tak hurá! :-)
Nakonec
jsem se dočkala. Přišel doktor a zbavil mě obvazů. Prý jsem sama
zatlačila a dilatátor vyskočil sám! :-D No dobré, asi to bylo tím, že už
jsem ho tam nechtěla. Pak mi řekl, ať si rovnou zkusím dilataci.
Namazal mi dilatátor gelem a já si ho zavedla. Šel tam asi do poloviny
až 2/3, načež jsem se ho ptala, jestli to tak má být, a on prý že ano.
Myslela jsem, že se tam má vejít tak z 3/4 až skoro celý. No dobře. Budu
to tedy takto dělat. Ještě jsem si to ten den (a následující dny)
několikrát zkusila.
Poznatky:
- čím více se ze začátku hýbete, tím více to krvácí (až mě museli převazovat :-) )
- chození po OP a dlouhém ležení je problém
- když mi není dobře, jsem radši sama a mám klid :)
- když začnete více cítit, vytváří dilatátor docela nepříjemný tlak
- dilatátor tam nenacpete celý, ale aspoň polovinu (z cca. 17 cm) by to chtělo :-)
- dilatace jsou velmi nudné a otravné. Když už se musí dělat, doporučuji např. při nějakém seriálu
- klitoris je ze začátku opravdu nepříjemně citlivý
Chození po operaci a delším leháru
Když
už jste schopni se po operaci postavit, abyste sami chodili, raději to
nedělejte sami (oni vás na to upozorní). Mohli byste z ničeho nic
upadnout, a kdo by vás pak sbíral, že? :-)
Mě jedna sestřička
řekla, ať prostě vstanu a zkusím chodit (přičemž mě naštěstí vedla). To
je ale špatně! Hned po pár krocích se mi zamotala hlava a byla jsem
ráda, že jsem stihla sednout na postel. Další o tom věděla víc, řekla
mi, ať chvíli sedím na posteli, a poté vstanu a přitom se koukám spíš
nahoru - nesmíte koukat do země!
Později jsem si to zkusila
sama, a to tak, že jsem nejdřív zkusila cviky, co mi ukázala dříve
rehabilitační sestra. Hýbat střídavě s chodidly - natáhnout, skrčit...
Pak s nimi zakroužit, a nakonec jsem si chytla nohu za stehno a zvedla
ji (sama bych ji nezvedla), načež jsem několikrát ohnula a narovnala
(skoro) v koleni, to samé z druhou. Prý tohle pomáhá, aby se krev
dostala do nohou (nebo tak něco).
Pak jsem se posadila na
okraj postele (v rámci možností - dilatátor už byl naštěstí venku, ale
když jsem to zkoušela ještě pod dohledem s ním, sednout se nesmí!! - jen
překulit přes bok rovnou do stoje a naopak) a seděla tam aspoň 10
minut, poté jsem zkusila vstát a hledět přitom přímo před sebe, možná
trochu výš. Došla jsem sama k oknu a zpět, a ještě jsem si u umyvadla
(které jsem naštěstí měla hned vedle postele) stihla vyčistit zuby. No a
od té doby to chození šlo skoro samo! :-)
Dilatace
Po vytažení dilatátoru musíte pravidelně dilatovat. Doktor mi doporučil dilataci 3x - 4x denně po dobu 15 - 20 minut.
Postup
je následující: Vezmete dilatátor a nanesete na něj dostatečné množství
gelu (v nemocnici jsem dostala nějaký Instillagel (nějak tak), při
odchodu mi předepsali Mesocain, když jsem požádala o ten gel domů). Pro
dilataci se používá i kondom, který se na válec navlékne (dřív než gel).
Podle mě je to hygieničtější, ale zavádění je pak o něco málo pomalejší
a těžší (méně klouzá). Rozetřete gel po válci (popř. kondomu) tak, aby
pokryl plochu, kterou budete používat (ze začátku možná raději celou),
ale přitom zůstal stále klouzavý (kdyžtak přidejte). Je dobré si při
první dilataci pod dohledem všimnout, kam dilatátor patří, protože to
místo není na první pohled vidět(!). Při zavádění zkoušejte tlačit,
kývat do stran i točit, přičemž byste měli být uvolnění a nepoužívat
vyloženě hrubou sílu! Dilatátor by se měl pomalu (klidně až za 2 minuty)
dostat až na "dno", kde ho můžete nechat (ale přidržovat!), nebo s ním
všelijak mírně hýbat nebo i tlačit (mírně!).
Po těch cca. 15 -
20 minutách pomalu vytahujte dilatátor a na závěr očistěte všechny
plochy, kde byl gel. Jelikož při dilataci, hlavně ze začátku, může místo
krvácet, doporučuji si pod sebe dát nějakou podložku nebo látku, která
krvácení zachytí. Taky je dobré pro zavádění používat zrcátko.
Den sedmý: Z televize bolí hlava
Předposlední
den pobytu (což jsem ještě nevěděla, ale tušila) mi dopoledne vytáhli
cévku, takže jsem už sebou nemusela tahat sáček s močí, ale mohla jsem
si normálně dojít na záchod. To jsem ještě netušila, jak to bude bolet.
Musela
jsem hodně pít, načež se mi chtělo jít na záchod. První močení ale bylo
málo kapek a spousta bolesti po dobu asi 2-3 minut. Stále nevím jistě,
zda by ta bolest měla dostat první místo za nejbolestivější bolest, nebo
druhé až po pooperačních bolestech na J.I.P. - ty jsou sice menší, ale
zase dlouhé.
Mimo to se ten den konaly škatulata hejbejte se.
Nejdřív mi z pokoje odvezly televizi, kterou jsem za celou tu dobu ani
nezapla, a později mě odstěhovaly (i s postelí a stolkem) do stejného
pokoje, kam putovala televize. Od té doby mě bolela hlava a nemohla jsem
odpoledne usnout, později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu, že ta
televize byla zapnutá. Opravdu mi celé odpoledne zapnutá
televize nedělá dobře, zvlášť, když už mi není dobře ani předtím. No,
aspoň jsem si to nahradila pobytem ve velké koupelně - prodlouženou
dilatací z půl hodiny na cca. 2 hodiny - jsem kromě dilatace a relaxace
prováděla ještě sprchaci. :-D
Poznatky:
- vytažení cévky bolí, ale proti následnému močení to nic není
- z televize mě bolí hlava, zvlášť, když mi není dobře
- z prázdného pokoje mě přestěhovaly do plného pokoje, což nevím, jaký mělo smysl :-D
- velká koupelna je celkem dobře zařízená na dilataci, a většinou vás tam ani nikdo neruší
Vytažení cévky
Cévka
se po "východu z těla" rozděluje na dva konce, k jednomu je napojena
hadička vedoucí do sáčku. Do druhého sestra při vyndávání nasune
injekční stříkačku a nějak "zapumpuje" (asi). Pak řekne: "a teď ...",
nebo něco v podobném stylu, další slova kvůli bolesti ani neslyšíte. A
cévka je vyškubnutá venku. Ach, myslela jsem si tedy, že to bude
pomalejší a šetrnější. :-/
Potom musíte hodně pít, opravdu 3 litry za den jsou naprosté minimum! Je to kvůli tomu, aby se cesty pročistily a abyste nezačali čůrat třeba krev (někde jsem četla, že to je možné).
Následné
močení je velmi bolestivé, trvá i několik minut a ze začátku je jen po
kapkách. Je potřeba toto překonat, a mělo by se to postupně lepšit
(jinak musí asi zavést cévku znova). Moč nezadržujte!
Den osmý: Konečně domů!
Ráno
to bylo probuzení, vtrhly k nám do pokoje sestry a jaly se převlékat z
postele. Kupodivu jsem z nás tří vylezla z postele první, se zalepenýma
očima. Moc často se nestává, že jsem v něčem první! :-D Sestry totiž
mají asi před velkou vizitou starost, aby všechno vypadalo čistě a
hezky.
Už včera večer mi doktor oznámil, že půjdu domů. Dnes
ráno mi to ještě jeho kolegyně potvrdila. Tak jsem provedla očistu, a
trochu spakovala svoje věci, i když byl ještě čas. Hlavně jsem si na
stolku trochu uklidila.
Velká vizita se skládala asi z 10
různých lékařů a lékařek, podobné komando, jako jsem viděla při
příchodu. :-) Co mě zarazilo, bylo to, že nás vůbec nijak nevyšetřovali,
jen řekli s čím se tam léčíme, že už mám cévku venku a že už mě pustí
domů. Ani se na operační rány (u žádné z nás) nekoukli(!).
Jelikož
jsem s našima vyjednávala odvoz, a prý že mohou až odpoledne, chtěla
jsem si ještě zdřímnout. Jenže, po chvíli dřímání přišla sestra, ať si
sbalíme, že budou potřebovat postele pro nové pacienty (jedna
spoludřímající taky odjížděla domů). Tak jsem si poklidila co jsem měla
okolo postele a ve stolku, a šla jsem do velké koupelny na poslední
nemocniční dilataci. Věci jsem si nechala ve skříni, kromě těch pár, co
jsem měla sebou.
V koupelně mě vyrušila sestra, jež se ptala
jestli už mám volnou postel a jestli ji mohou využít. Já jsem říkala že
mohou, ale skříň mám ještě obsazenou. Prý, že to nevadí, že potřebují
hlavně postel. No a za dalších několik desítek minut už stál ve dveřích
koupelny zdravotní bratr i s veškerým obsahem mojí skříně, jestli mi to
prý může nechat tady. (Chjo, člověk se nemůže v klidu ani pořádně
vydilatovat. :-D)
Tak jsem byla nakonec ráda, že mám svoje
věci u sebe, a s chutí si slupla tatranku s minerálkou, což mi po té
nemocniční stravě přišlo jako změna k lepšímu (ano, ke konci už mi tam
moc nechutnalo, cítila jsem že potřebuji přinejmenším cukr). V té
koupelně jsem strávila alespoň 2 hodiny, možná 3. Nikdo tam už nelezl
(kromě sestřičky, která mi předala propouštěcí zprávu a účet za pobyt),
takže jsem se v klidu alespoň v rámci možností upravila, abych
nevylekala skoro všechny, co venku potkám (tedy ty vlasy jsem všechny
nerozčesala, to by chtělo pár hodin navíc a hlavně více sil).
Poté
jsem si po domluvě s personálem nemocnice nechala zamknout věci v šatně
a šla si dát do vestibulu nemocnice moje oblíbené automatové kafe
(které ovšem na domácí naprosto nemá, i když je dobré), a šla si i
projít nižší vestibul, kde by měl být východ k parkovišti. Stejně pak
pro mě přijeli úplně odjinud, nu, ale aspoň jsem se prošla a po tom
týdnu ležení mi to docela prospělo (na to, že jsem se před dvěma dny
ještě správně neměla hnout sama z postele, docela dobré). :-)
Na
konec jsem si nechala těsně před odchodem předepsat "dilatační gel",
tentokrát mi předepsali Mesocain. Taky jsem se přeptala na to, jestli
Ibalgin pomáhá i na tyto bolesti (protože vím, že ho doma máme :-D), a
prý určitě. Nakonec jsem s batohy čekala na chodbě na odvoz.
Když
pro mě konečně dorazili, cestou jsme se ještě stavili v lékárně pro ten
gel, a pak už jsem nastoupila do auta a můj doprovod taky a už jsme
jeli.
Poznatky:
- před velkou vizitou je v nemocnici dost živo, jak se personál snaží, aby vše bylo uklizené atd.
- velká vizita překvapivě vůbec nevyšetřuje, jen konstatuje zdravotní stav, nic víc
- když na to máte sílu, občerstvení z vestibulu nemocnice po tom týdnu docela bodne :-)
- to, co potřebujete a nemáte, si nechte předepsat
- Ibalgin trochu pomáhá (vyzkoušeno)
Auto
mizí od Motola, po dálnici někam daleko. V něm opatrně sedí jedna malá
velká holka a cítí každý hop, hop... A tímto náš Motolský příběh tedy
končí, a můžu dodat, co pozná hlavně člověk cestující po OP:
Stav českých silnic a dálnic je naprosto děsný!!! :-D
↓↓↓ Komentáře, dotazy a názory pište pod článek ↓↓↓
Andy | 26. června 2011 v 11:21 
I když zrovna moc příjemné to nebylo, no ale... to už je teď jedno. 
Moc hezky :)