Střípky současnosti

30. května 2009 v 23:27 | Annia | (tý)Deníček / aktualitky

Nechce se mi spát... Vlastně chce, usínám tu v křesle při bezcílném brouzání internetem. Ale nechci spát, protože vím, že zítřek bude stejně "šedý", jako dnešek. Skoro nic mě nebaví. Psát blog, pracovat, učit se, jíst, spát, prostě nic. Kdo by stál o můj život? Samozřejmě asi nikdo.

Zase další depresivní článek? Pokusím se shrnout nějaké události za poseldní dobu, co jsem tu do blogu nepsala. Takže ano, většina článku bude depresivní. Ale nikdo vás to číst nenutí. Je to jako napůl můj deník, a jeho čtení (a případné další následky) je vaše svobodná volba.

●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●

Mnou nenáviděný oblek, který BUDU MUSET mít k závěrečným zkouškám :-(

Ano, ten oblek je pěkný, určitě mohl stát několik tisíc a je to celkem fajn pánský společenský oblek. (Ne, fotku sem opravdu dávat nebudu.) Tak proč ho tolik nenávidím? Je to jednoduše kvůli nešťastné kombinaci dvou skutečností:

a) ten oblek je čistě pánský

b) lidi mě nutí v něm chodit - mě jakožto asi 15ti letou holku (je mi sice 18, ale cítím se nejvíce na 15)

Takže, tenhle oblek tiše visí ve skříni a čeká na ten osudný den, kdy bude celý den viset na mně a deprimovat mě tou jednou skutečností. Za poslední rok, a hlavně za pár posledních měsíců jsem se zásadně změnila. Poslední dobou začínám mít odpor se všemu, co je "pánské, mužské", a já si to musím vzít na sebe (oblečení), dělat to (činnost), tvářit se tak (postoj, chování)... Takže si asi umíte představit, jak se v tom obleku budu cítit. :-(

No, a k tomuto obleku do všerejška chyběly už jen boty. Takže jsem s prarodiči vyrazila do obchodu s oblečením a obuví. Jak jsem se tam asi cítila? To můžete odhadnout z následujícího odstavce:

Představte si, ze jste holka kolem patnácti let, jdete v obchodě dlouhou řadou, po obou stranách povešené více ci méně krásné šaty, ale nikde se nesmíte zastavit, vedou vás pořád dál jak pejska na vodítku, projdete do další části obchodu, kolem vás regály plný krásných lodiček a jiných bot, ale nesmíte je jich raději ani dotýkat a jít stále dál. Zastavíte se až u regálu, který je plný pánských společenských bot, a někdo jednu vezme a řekne: Libí se ti?

●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●

Nechuť, nedostatek času, nezvládání činností, špatná nálada, atd.

Mám posledních několik dní - týdnů takovou divnou náladu, nechuť k většině činností, i těm, které mě normálně baví. No zkrátka obyčejné příznaky deprese...

Nemám chuť něco psát (a to toho potřebuju napsat ještě dost, nemám chuť se učit (což bych v téhle době dost potřebovala), nemám chuť spát (a pak jsem ráno často rozlámaná). Kdo je TS, asi to zažil, a ví, o čem mluvím. Nechci to dál rozebírat, příčiny jsou doufám celkem odhadnutelné. Zbývá jen říct, doufám že to zase brzy přejde. Poslední dobou jsem uplně děsně náladová, a čím dál více. :'(

●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●●

Že bych se začala líbit klukům? (Och, taková naivka. :-D)

Pro změnu na konec něco méně depresivního, ale zato asi ještě větší důkaz toho, že se začínám čím dál více adaptovat (přizpůsobovat) na holčičí život, a ten klučičí začíná jít tak nějak mimo mě (což je dobře, ne? :-) )

Včera jsem byla poprvé po dvou týdnech v jídelně, vlastně poprvé v mých nových kalhotách. :) No jídlo tentokrát nebylo nic moc, ale při odchodu jsem si všimla, jak na mě zírají poslední tři lidi, co krom mě v jídelně zůstali, a to 3 kluci. Přitom si něco šuškali, nevím přesně co, zaslechla jsem jen něco o oholených nohách, takže to asi bylo o mně. :-D Trochu jsem se až divila, že mi to vůbec nevadí. :-D Dokonce mi to zvedlo sebevědomí, když jsem si všimla, jak se za mnou otáčejí.:) Takže se mi to konečně povedlo. Konečně umím pohledy ostatních využívat pro svůj prospěch! Už necítím z pohledů ostatních to, že na mě civí proto, že jsem divná, ale obdivují mě, protože se jim líbím.:) (Pravda je nejspíš trochu jiná, ale mně se více líbí tahle představa. ;) )