Vrátila jsem se z dvoudenního pobytu v Praze a musím napsat na
blog dříve, než ze mě zase vyprchá (nejen) autorské nadšení. (viz. minulý článek)
Konečně
jsme se tenhle týden sebrali, a udělali jsme si "menší rodinný" výlet
do Prahy. Mamka konečně našla volný víkend (já ho mám téměř vždy) a tak
jsme měli možnost uskutečnit tuto vyjímečnou událost (když jsem koukla
na cenu za mamčinu zpáteční jízdenku, tak se ani nedivím, že to byla
vyjímečná událost :-D ).
V sobotu ráno jsme
vyrazili, a vlastně celý den procházeli Prahu, defakto jako turisti.
Bylo to fajn, když nepočítám vedro a bolavé nohy (i když vyjímečně si na
nohy stěžoval brácha místo mě, njn myslím že mé non-taiwan* boty dělají
své)
Chvilku jsem také tetu učila na počítači,
no jak tak přemýšlím, asi někdy napíšu příručku, protože se mi nechce 5
minut vysvětlovat něco, co já dělám pět vteřin. :-D No ale umí na PC
daleko líp, než moje mamka a mimo to jsem si s ní pěkně pokecala. :-)
Ale hlavní byla neděle, událost, na kterou jsem se nejvíc těšila. Já a
mamka jsme se sešly s jednou mojí kámoškou, co je taky TS, s tím, že
mamce vysvětlí, co obnáší být TS a co obnáší z druhého pohledu uznávat
TS člověka - je v tom přeci jen více zběhlejší, než já.
No,
pokecaly jsme si docela dobře, snad je mamka zas o něco chytřejší.
Nevím mno. Je to těžší, a nejen s mamkou. Pak jsme se vrátili zpátky
domů, a já si uvědomila jednu věc...
Už ve
vlaku, ještě několik desítek kilometrů před cílem, mi začala dost klesat
nálada. A doma, mno nejen depresivní prostředí dělá své, ale i celé
město a široké okolí. Prostě Praha je Praha. A proč vlastně? Z alespoň
jednoho prostého důvodu.
Po Praze jsem chodila v
novém tričku s blyštivým kytičkovým vzorem (jak jinak než typicky
holčičí), s růžovými náramky a na růžovo nalakovanými nehty (které je
mimochodem děsně loupají, njn taiwan lak za 10 Kč :-D). Nevím jak to
moji ne moc hezkou** fyzickou existenci vylepšilo, ale každopádně nikomu
to tam nepřišlo divné! :-) Žádné zkoumavé pohledy, cože to k nám do
tramvaje přistoupilo za individum, možná se sem tam nějaký zvědavý kluk
(:-D) nebo i holka podívali, ale to bylo spíš vyjímečné. Po jednom dni v
Praze jsem si takto připadala úplně normálně, a kdyby ke mě v tu chvíli
někdo přišel s připomínkami na můj vzhled, asi bych na něj divně
koukala já. :-D
Zato v našem malém městečku, už
ve vlaku jsem na sobě cítila pohledy, které by mě ale nevadily, kdyby
mě jistý člověk (njn, brácha) neoslovoval nahlas přes půlku vagónu mým
starým jménem. Pak jsme šli ještě do místní restaurace, mamka si tam
potřebovala něco vyřídit. No snad více jak půlka lidí na mě zírali, jako
kdyby tam snad přišel nebožtík Michael. Ještě že nechtěli podpis. :-D
No
a doma - obvyklé "depresivní" prostředí. Jak jsem už někde psala,
přispůsobit svůj pokoj svým představám by mi dalo dost práce a dost
modrých papírků s podobiznou pana Palackého, kterých tolik nemám. A i
kdybych přizpůsobila pokoj, lidé zůstanou. Lidé "ne mého typu". Takže
pokud to bude trochu možné (teoreticky díky jistým lidem (:-*) to možné
je), asi se odstěhuju do mého nejoblíbenějšího města, ze kterého jsem
před pár hodinami přijela...
PS. Jo a ještě
něco. Jak jsem už na začátku článku naznačila, postupně tu ze mě zase
vyprchá autorské a celkově životní nadšení. Takže předem říkám: Až se
zde na blogu nebude dlouho objevovat žádný článek, nedivte se, je to
nejspíše známka toho, že jsem za celé to období nespala v Praze a tady
je to na dvě věci...
* - Non-taiwan = ne od Vietnamců - slovo taiwan vzniklo slangově takto: Vietnamec -> Ťaman -> Taiwan :-D
** - Rozumějte horší než špatnou
